Když v životě zabloudíme: Proč nás ego nutí šlapat do prázdna a jak najít svůj skutečný cíl?

Všichni občas sejdeme ze "správné" cesty. Ať už jde o přerušenou dietu či kariéru, která nás nenaplňuje. Zásadní otázka ale nezní, jak jsme se tam dostali. Skutečný test charakteru přichází ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme ztracení. Zastavíte se, nebo ze strachu ze selhání šlapete dál do prázdna?

Tento příběh, který nyní převyprávíme, se nestal v posilovně ani ve vědecké laboratoři. Stal se v běžné ulici během letního odpoledne a jeho hlavním hrdinou je osmiletý kluk, který uštědřil dospělým tvrdou lekci o egu, zranitelnosti a hledání smyslu.

Osobní Telos a dětská upřímnost

Starověcí Řekové měli pro životní cíl a vnitřní směřování krásný pojem – Telos. Celý náš život je od přirozenosti teleologicky zaměřený; směřujeme k nějakému naplnění. Když jsme děti, máme v tomto směru naprosto jasno. Víme, co nás baví, jaké máme sny, a náš vnitřní kompas ukazuje přímo k našemu cíli.

A co je nejdůležitější? Když se jako děti na cestě za svým cílem ztratíme, nemáme problém si říct o pomoc. Naše pýcha a ego jsou v té době doslova „dětinské“. Ještě neznáme společenský strach ze selhání.

Přesně to ukázal osmiletý Asher. Během rodinné procházky jel napřed na kole, špatně odbočil a ztratil se více než tři kilometry od domova. Ačkoliv to byl tvrdohlavý kluk, který nerad přiznával chybu a bál se, že dostane od rodičů vynadáno, udělal tu nejracionálnější věc: zastavil a poprosil cizího člověka o pomoc. Zhodnotil situaci a uvědomil si, že s každým dalším šlápnutím do pedálů se jen víc vzdaluje domovu.

Diktát ega: Kdo nám vlastně říká, že jsme selhali?

My dospělí se tváříme, že máme život pod kontrolou, ale tváří v tvář zabloudění selháváme mnohem častěji než onen malý kluk. Proč? Protože během cesty životem si vybudujeme obrovské, křehké ego.

V rámci sociálního statusu, ve kterém žijeme, jsme si zvykli vnímat žádost o pomoc jako projev slabosti. Říct nahlas „Nevím kudy kam“ nebo „Nezvládám to“ vnímáme jako fatální selhání.

Ale položme si zásadní otázku: Kdo je ten hlas v naší hlavě, který toto „selhání“ komentuje a odsuzuje? Je to jen a pouze naše vlastní ego. V tomto rozhovoru se sebou samým psychologie často mluví o tom, že je potřeba vzpomenout si na to dítě v nás a zkusit se rozpomenout, co jsme vlastně chtěli dělat a kam jsme chtěli v našem životě směřovat. Může se totiž stát, že nám v pozdějším věku najednou v hlavě problikne „aha moment“ a my zjistíme, že jsme celou dobu směřovali k cíli, který byl ve skutečnosti někoho úplně jiného...

Přesto si často namlouváme, že už je to moc daleko na to, abychom to mohli opravit. Je příliš trapné přiznat si, jak moc jsme to nechali zajít. A tak prostě šlapete dál. Protože samotné šlapání aspoň vypadá jako pohyb, i když jedete úplně špatným směrem.

Úklid sebe sama a břemeno cizích očekávání

Stejně jako si pravidelně uklízíme pokoj, byt nebo starý dům po babičce, abychom v něm mohli zdravě žít, měli bychom si čas od času udělat generální úklid sami v sobě. Musíme se zastavit a podívat se, kam náš život vlastně směřuje.

Pokud to neuděláme, snadno se stane, že náš životní Telos už dávno není náš. Zjistíme, že nesměřujeme ke svým snům, ale k cílům, které do nás vědomě či nevědomě vetkali naši rodiče, tlak společnosti nebo očekávání přátel.

„Nejtěžším břemenem, které musí dítě nést, je nežitý život jeho rodičů,“ Carl Gustav Jung.

Kolik z toho, za čím se dnes tak urputně ženeme, je skutečně naše? Honíte se, protože to naplňuje vás, nebo proto, abyste si udrželi status a naplnili cizí ambice?

Držíte dietu kvůli svému zdraví, nebo kvůli tlaku okolí?

Jungův koncept individuace – tedy stávání se tím, kým skutečně jsme – spočívá právě v tomto vnitřním úklidu... Znamená to najít odvahu rozplést vlákna cizích očekávání, odvrhnout cíle, které nám nepatří a znovu objevit svůj vlastní směr. A tento proces nikdy nezačne, pokud nezastavíme to zběsilé a bezcílné šlapání do pedálů.

Odvaha zastavit

Přesně ten krok, kterého se nejvíc bojíte – zastavit se, konfrontovat své ego a přiznat si, že možná žijete podle scénáře někoho jiného – je obvykle tím jediným, co vás zachrání. Je to ten krok, ze kterého vás vaše pýcha zrazuje už od chvíle, kdy jste v životě poprvé špatně odbočili.

Všichni občas zabloudíme. Můžeme ztratit cestu k našemu vlastnímu Telosu. Otázka ale zůstává: Když v životě zjistíte, že jedete špatným směrem, máte dost odvahy potlačit své ego a požádat o to, abyste byli nalezeni?