Jak prokouknout toxické hry? Odpoj kabel z tzv. Karpmaninova trojúhelníku!

Představ si to: sedíš v tichu a čekáš až bude auto ready a ty budeš moct konečně vypadnout z toho toxického pracovního prostředí, až konečně popadneš dech. Jsi úplně na měkko. Nervózně čekáš až ten motor tvého auta konečně naskočí a ty víš, že ti za chvilku po tvářích bude stékat jedna slza za druhou. Teď ještě brečet nechceš, protože, co kdyby to někdo viděl? Sedíš tam, svíráš volant a v hlavě ti dokola pulzuje jediná, bolestivá otázka: "Proč to ten člověk dělá? Proč mi proboha takhle ubližuje?  Vždyť to musí přeci vidět, jak mě to ničí!?" Zase proběhlo to stejné únavné divadlo plné pasivní agrese a nevyřčených výčitek a ty přesně víš, že příští týden ta šichta s tím člověkem začne úplně nanovo. V tom absolutním tichu, uprostřed vlastního pláče cestou domu k tobě ale možná poprvé v životě dorazí ta nejdůležitější myšlenka ze všech.

Zní asi nějak takto: Chceš se konečně vymanit ze zajetí svého podvědomí, které tě teď slepě vleče životem? A znovu a znovu staví do těch stejných životních situací? Chceš skutečně uzdravit vztahy s lidmi ve svém okolí a přestat zraňovat ty, na kterých ti záleží?

Pokud jsi právě v duchu kývla, udělej si teď chvíli čas a pořádně se usaď. Dnešní text totiž nebude úplně příjemné čtení, promiň. Bude to trochu bolet, protože se budeš muset podívat do zrcadla a tvé ego se bude bránit zuby nehty. Ale na konci téhle cesty leží možná svoboda. Jsi ready? Pojďme na to.

Divadlo na dopamin: Anatomie toxické pasti

To, co jsi prožila v autě, totiž není ojedinělý zkrat ani obyčejná výměna názorů. Je to dokonale secvičená, podvědomá divadelní hra. V 60. letech minulého století ji psychiatr Stephen Karpman (spolu s Ericem Bernem) popsal jako Dramatický trojúhelník. Zjistili, že lidé, kteří neumí řešit své problémy dospěle, hrají neustále tři patologické role:

• Oběť: Cítí se ukřivděně, bezmocně a odmítá jakoukoliv zodpovědnost za svůj život. Za její mizernou situaci může čas, systém, počasí, rodina nebo ten jeden kolega.
• Pronásledovatel: Útočí, obviňuje a kontroluje. Zvyšuje si vlastní křehké ego tím, že sráží a kritizuje ostatní.
• Spasitel: Přispěchá na pomoc, i když o to vlastně nikdo reálně nestál (nebo pomoc nepovede k řešení). Zachraňuje oběť, aby se sám cítil hodnotný, nepostradatelný a morálně nadřazený.

Pojďme si to ukázat na čistě hypotetické divadelní scénce. Představ si dva kolegy – říkejme jim třeba kolega L a kolega O. Na papíře jsou si hierarchicky naprosto rovni a vnitřně spolu velmi blízce souzní. Teď ale začíná to pořádné melodrama - vedení jim ale naservírovalo dokonalou toxickou past: kolega O dostal za určitou část práce kolegy L přímou zodpovědnost. Kolega O si to nevymyslel, ale vedení to zkrátka takto nastavilo.

A hale, máme tu krizový moment – kolega L např. nedodá klíčové podklady včas. Protože ani jeden z nich v tu chvíli neumí jednat jako dospělý člověk, s obrovským rachotem se rozjíždí tzv. Karpmanův trojúhelník a oba okamžitě naskakují do svých rolí:

• Kolega L se okamžitě stává obětí: Cítí se ukřivděně, bezmocně a absolutně odmítá převzít zodpovědnost za své selhání. „Nestíhám, je toho na mě moc, prostě stihnu to, co stihnu." Za jeho mizernou situaci může čas, tlak, špatné zadání, zkrátka celý nespravedlivý vesmír nebo ten kolega O., který na kolegu L moc tlačí.
• Kolega O je zahnán do kouta a podvědomě naskakuje role buďto  tzv. pronásledovatele a nebo spasitele: Začne útočit, obviňovat a být nepříjemný. Kolega O v tu chvíli vůbec neřeší problém – pouze si srážením druhého člověka léčí vlastní frustraci a zvyšuje své křehké ego. A nebo namísto křiku si trpitelsky povzdechne, obrátí oči v sloup a řekne: „Nech to být, ukaž, já to udělám za tebe.“ Přispěchá na pomoc a vyřeší úkol za kolegu L. Ne proto, že by byl světec, ale podvědomě proto, aby se on sám cítil hodnotný, nepostradatelný a morálně nadřazený.

Tady ale přichází ten největší šok: naše podvědomí tyhle toxické situace a dramata doslova miluje. Proč? Ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že neumí situaci řešit jinak. Podvědomí v krizi reálně nehledá logické řešení, hledá starou, vyjetou kolej, kterou bezpečně zná. Kolega L se už dávno v minulosti naučil, že jakýkoliv tlak nejlépe přežije, když se schoulí do role bezmocné oběti. Zjistil totiž, že když bude hrát mrtvého brouka nebo lamu, která strčí hlavu do písku, bouře se prostě přežene a on bude moci v klidu pokračovat dál. A nebo? Přece se objeví někdo v roli spasitele a problém vyřeší! Jupí!!! Objeti jako magnet k sobě totiž spasitele přitahují.  Naopak kolega O si osvojil vzorec, že svou hodnotu a kontrolu nad situací získá jedině tehdy, když vystoupí jako autoritativní pronásledovatel nebo obětavý spasitel. Jaký to hrdina, že?

Je vlastně až tragikomické, jak to funguje, ne? Dva lidé s naprosto opačnými psychologickými vzorci se „čistou náhodou“ potkají na jednom pracovišti a ještě spolu blízce spolupracují a souzní. Fungují jako dokonalý klíč a zámek. Každý podvědomě okamžitě vycítí, že ten druhý mu naprosto ochotně odehraje jeho oblíbené drama. Proč? C. G.  Jung tomu říkal projekce animy a anima - odvědomě si totiž do svého života přitahujeme přesně ty lidi, kteří ztělesňují to, co nám samotným uvnitř chybí. Kolega L  v sobě nemá integrovaný vnitřní dospělý, pevný princip – svůj vnitřní meč, kterým by rozsekl výmluvy a začal jednat. Proto zoufale hledá někoho venku, kdo to udělá za něj. A kolega O? Tomu zase chybí ten jemný princip – schopnost pustit kontrolu, nechat věci plynout a nezasahovat.

Scénáristi a diváci se popadají smíchy, krom herců, kteří zapomněli, že jejich role jsou pouze role a nyní je jejich podvědomí vláčí sem a tam. Jak smutné... Dva lidé, kteří se mají hluboce rádi a navzájem si takto podvědomě ubližují kvůli svým zajetým nevědomím vzorcům chování - klasická tragikomedie...

Co s tím teď? Pokud oba zůstanou povrchní a neochotní se sebereflektovat, jednoduše si na tyto role zvyknou. Zabydlí se v nich a budou v téhle únavné kancelářské telenovele pokračovat další roky, možná jeden na druhého časem rezignují, nebo možná jeden z nich profesně vyroste a z práce odejde, každopádně jim to bude oběma podvědomě vyhovovat a časem se v jejich životě najde někdo nový a cyklus se rozjede znovu.

Nebo nastane ten klíčový, dospělý krok. Krok, kdy se uprostřed té nejdramatičtější chvíle najednou vědomě zastaví a rozhodnou se, že ten cyklus přeruší. Jak ale na to? 

Pohled do zrcadla: Proč tě to tak bolí?

Zeptej se sám sebe: Proč takhle reaguji? A je jiná možnost?

Vždycky je jiná možnost. Ta první a zároveň nejtěžší je, že se musí poprat se svým vlastním nevědomím a začít u sebe, tak jako vždy. Znamená to přestat hledat chyby u druhých. Zde přichází na řadu drsná práce s Jungovým stínem. 

C. G. Jung tvrdil, že každý z nás nosí masku, které se říká persona – to je ta dokonalá, slušná tvář, kterou ukazujeme světu. Ale pod ní se skrývá stín. Místo, kam jsme narvali všechny naše potlačené strachy, slabosti, agresi, sobectví a selhání.

Oba musí přijmout fakt, že tento archetyp – ať už je to ublížená oběť, vzteklý pronásledovatel, nebo obětavý spasitel – k nim doopravdy patří (a nejenom k nim, ale ke každému z nás). Jejich podvědomí se tyto archetypy v minulosti naučilo používat jako ochranný štít a v krizových situacích zkrátka jednají přesně podle tohoto vzorce chování. Když kolega O neustále někoho zachraňuje, ve skutečnosti utíká před svým vlastním nitrem. Zachraňuje ostatní, aby nemusel slyšet křik svého vlastního nitra– své vlastní neuznané bolesti a problémů, které se bojí řešit. A pokud je v roli pronásledovatele? Jen projektuje svůj vlastní stín (svou neschopnost a chyby) na obličej někoho jiného.

Lidé na nás mohou zmáčknout tlačítko viny jen proto, že my sami to tlačítko uvnitř stále máme. Přiznat si to nahlas a neutíkat před tím je prvním hřebíčkem do rakve našeho ega. Jakmile svůj stín přijmeš a přiznáš si své vlastní temné stránky, tlačítka nebo kontrolky - je na tobě jak tomu budeš říkat - nezmizí, jen už nebudou reagovat. Toxičtí hráči na tebe najednou nemají co zmáčknout a kontrolky přestanou blikat, prostě přestaneš reagovat. 

Emocionální aikido a Locus of Control

Odejít z Karpmanova trojúhelníku ale neznamená stát se bezcitným, chladným strojem. Vyžaduje to jeden zásadní mentální obrat, kterému psychologové říkají změna Locus of Control. Dokud jsi uvězněný v toxické hře, tvé místo kontroly je čistě externí – věříš, že tvé nálady, činy a reakce řídí tlak, termíny nebo neschopnost tvých kolegů. Jsi obětí okolností - kontrolky ti stále blikají a ty nevíš co dělat. Dospělost znamená vzít si tuto kontrolu nekompromisně zpět dovnitř.

Přesně to popsal psychiatr Viktor E. Frankl, když formuloval jedno z nejdrsnějších a nejpravdivějších pravidel lidské psychiky: „Mezi podnětem a reakcí je prostor. A v tomto prostoru leží naše svoboda volby.“ Ten podnět je kolega nebo příbuzný, který ti právě hodil na stůl svůj průšvih nebo pasivní agresi. Tvá automatická, vyježděná podvědomá reakce je útočit, nebo ho zachránit.

Pokud se ale v tomto Franklově prostoru dokážeš na jedinou vteřinu zastavit, ovládneš situaci. Použiješ tzv. emocionální aikido. Najednou se totiž zachováš tak, že se vlastně nijak nezachováš. Prostě se v té zlomové vteřině svobodně rozhodneš, že tohle laciné divadlo už hrát nebudeš. Prostě se jen usměješ, pokrčíš rameny a s absolutním klidem prohodíš: „Tak čůs.“ A odejdeš.

Žádný útok. Žádná záchrana. Jen naprosto čisté zrcadlo – jeviště je bez tebe. Prostě jsi se rozhodl, že podle tohohle scénáře už dál hrát nebudeš. Poděkuješ vnitřně spoluhercům, ale odcházíš.

Dospělost, na kterou povrchní svět zapomněl

Autor David Emerald ve svém konceptu The Empowerment Dynamic ukázal, jak přesně vypadá evoluce tohoto trojúhelníku pro dospělé lidi. Dokonale to ukazuje možnost, jak se může proměnit ten toxický vztah mezi našimi kolegy L a O, pokud by se alespoň jeden z nich rozhodl své ego seknout, využít onen prostor mezi podnětem a reakcí a vztah uzdravit:

• Kolega L (Z pasivní oběti se stává aktivní tvůrce): Už např. nehraje mrtvého brouka, má zájem problém řešit, aktivně se o práci bavit. Jeho locus of control? Přijde a narovinu řekne: „Nestíhám to. Udělal jsem chybu v odhadu času, ale vymyslel jsem tyhle dva způsoby, jak to zachránit. Který z nich dává větší smysl? Mám problém s tím jak si rozvrhnout práci, šlo by to nějak řešit?“ Člověk v roli tvůrce má sice stále problém , ale ptá se: „Co s tím teď udělám já?“ a bere zpět svou odpovědnost
• Kolega O (Z obětavého spasitele se stává skutečný průvodce a kouč): Na celou situaci se již dívá z takzvané Nietzschovy výšiny – s jasným nadhledem člověka, který vystoupil z dusivého údolí starých vzorců. Odmítá proto vzít na své bedra cizí úkol a např. dělat práci za kolegu. Právě díky této svobodné perspektivě si dokáže udržet hluboké pochopení, soucit i empatii; ochotně pomůže radou nebo ukáže směr, ale naprosto odmítne úkol řešit za něj - přenechává tomu druhému jeho svobodu z hluboké lásky k němu samému.

V tomto bodě se celá ta původní hra mění v něco nečekaně hlubokého. Pokud oběť dokáže odhodit svou bezmoc stát se tvůrcem a spasitel průvodcem, pak se stalo něco zcela zásadního: oba v rámci tohoto divadla beze zbytku splnili svůj úkol. Nyní mohou s hlubokým výdechem konečně sundat své těžké masky. Scénáristé i diváci, kteří se ještě nedávno popadali smíchy nad jejich nevědomostí, nyní povstávají a v tichém úžasu tleskají. To vyčerpávající melodrama splnilo svůj skrytý účel a opona může padnout.

Oba dva totiž dokázali to absolutně nejtěžší – pohlédli do tváře svému vlastnímu stínu a integrovali ho. Poprali se s nevědomými projekcemi své animy a anima. Přestali po tom druhém zoufale vyžadovat, aby jim hrál jejich chybějící polovinu a našli tuto ztracenou sílu sami v sobě. Úspěšně tak završili to, co C. G. Jung nazýval procesem individuace. Z polovičních, zraněných herců vlečených podvědomím se konečně stali celiství, dospělí lidé.

A právě v tento moment by k sobě měli pocítit něco zcela nečekaného: nesmírný, tichý vděk. Vděk za to, že se nakonec nenechali definitivně pohltit svými rolemi a včas pochopili, že si celou tu dobu jen s neúprosnou přesností drželi zrcadla. Nyní, když je lekce u konce, mohou tato těžká zrcadla konečně s úlevou odložit. Mohou roztrhat a zahodit ty staré, nevědomé scénáře plné bolesti a vůbec poprvé v životě vzít do rukou pero, aby začali psát svůj vztah úplně nanovo – tentokrát už jako skuteční tvůrci, plně vědomě a svobodně.

Díky této proměně se dynamika jejich vztahu posune na úplně jinou úroveň - mohou jít dál, společně.

Ataraxie a zahození starých scénářů

Pravdou totiž je, že Viktor Frankl s tímto objevem nepřišel jako první. To, co tak přesně popsal a aplikoval v absolutním pekle koncentračního tábora, definovali už před více než dvěma tisíci lety antičtí filosofové - stoici (boom). Jejich zbraní proti tehdejšímu rozpadajícímu se světu a zmatku helénské krize byl stav zvaný ataraxie – umění naprosté duševní neotřesitelnosti. Jistě, pád starověkého světa nebyl zdaleka tak děsivý jako to, čím prošel Frankl, ale psychologická pointa zůstává po staletí naprosto stejná a začíná tam, kde začala i sama psychologie - u filosofie. Tvůj vnitřní klid zkrátka nesmí být závislý na tom, jestli se lidé kolem tebe chovají dospěle, nebo jestli na tebe zrovna zkouší toxické divadlo a hází nevědomě ze svého podvědomí udičky.

Jisté je totiž jedno. Je naprosto přirozené, že při čtení těchto řádků můžeš cítit vzdor nebo nesouhlas. Zkus ale ten pocit na chvíli prozkoumat a položit si otázku, zda se tě to nedotýká právě proto, že v tom poznáváš povědomý vzorec.

Rozdíl mezi dospělým tvůrcem a loutkou v cizí hře totiž nespočívá v tom, že by tvůrce tyto temné sklony vůbec neměl. Spočívá v tom, že on o nich ví, vidí je přicházet a v tom klíčovém zlomku vteřiny se vědomě rozhodne, že jim prostě nepředá volant.

Máš jen dvě možnosti. Buď se rozhodneš nechat se dál slepě vláčet svým vlastním podvědomím, nebo v sobě sebereš odvahu, sestoupíš do té temné, nevědomé části sebe sama a konečně tam trochu rozsvítíš. Jedno je ale jisté: pokud to neuděláš, budeš se stále dokola točit v tom samém vyčerpávajícím kruhu. Budeš přesně jako myš, která zběsile sprintuje v běhacím kolečku a namlouvá si, že svobodně běží venku, zatímco je celou dobu pevně zavřená v kleci svých starých vzorců a podvědomí. Co je ale svobodného na tom, být vlečen svým vlastním podvědomím?

A v té kleci budeš běhat tak dlouho, dokud se jednoho dne nevyhnutelně neprobudíš, nevzpomeneš si na tento text a s hořkostí v krku si nepřiznáš pravdu. Zjistíš totiž, že to nebyla taková kravina, jak se ti na první pohled zdálo.

Měli bychom si totiž položit jednu brutálně upřímnou otázku: Na čem ti ve finále záleží víc? Jde ti jen o tvé pošramocené ego? Potřebuješ si za každou cenu dokázat, že ty jsi přece v právu a ten druhý je ten, kdo to vždycky nějak pos*re? Pokud je pro tebe pocit uražené morální nadřazenosti důležitější, je to naprosto v pořádku. Znamená to jen, že na opuštění téhle role možná ještě není ten pravý čas. Každý z nás v sobě nese kousek toho zraněného ega, které ten pohled na vlastní stín zatím neustojí.

Máš naprosté právo se rozhodnout, že tuhle hru budeš hrát dál, protože ti pocit morální nadřazenosti za to utrpení zkrátka stojí. Je to tvůj scénář. Ale pokud ti začalo záležet na skutečné svobodě a na tom, abys přestal být loutkou, pak je čas si přiznat, že jsi z pískoviště už dávno vyrostl. Měli bychom si totiž uvědomit ještě jednu zásadní věc. Položit si otázku:

Jak moc ti na tom člověku, se kterým tohle každodenní melodrama hraješ, vlastně záleží?

Tragédie Hamleta a Ofélie totiž není náhodná. Není to jen stará divadelní hra, je to dokonalé zrcadlo. Shakespeare moc dobře věděl, co píše. Oba totiž skončili zničeni ne proto, že by k sobě nic necítili, ale proto, že se chovali dětinsky. Byli absolutně ovládáni svým vlastním podvědomím a svými neřešenými stíny, a to i přesto, že se hluboce milovali. Zničili se navzájem, protože nedokázali opustit své role - jak podobné našim hercům...

Zůstat s člověkem v období prvotní zamilovanosti je totiž strašně snadné. Všechno je zalité sluncem a my toho druhého vidíme v absolutní, nedotčené dokonalosti – bez jeho temnoty, bez jeho stínu. Jenže každé slunce dříve nebo později zapadne a nevyhnutelně přijde noc. První opravdová krize a poté druhá, třetí, atd... A v tu chvíli přichází ta skutečná zkouška a s ní jediná otázka: Zůstaneš, nebo odejdeš?

Zůstat, když je všechno krásné, bez mráčku a zalité dopaminem, nevyžaduje žádnou charakterovou sílu. Ale zůstat, když se dějí trable, když padnou masky, vaše stíny na sebe v plné síle narazí a začnou se navzájem drásat, to už je o něčem úplně jiném. Přesně o tom je totiž skutečný vztah, který má šanci přetrvat víc než jen pár naivních let. Je to schopnost a každodenní vědomé rozhodnutí vybrat si toho člověka znovu a znovu. V dobrém, ale hlavně i v tom zlém. Naše vztahy jsou totiž ve finále vždy jen neúprosným odrazem nás samých.

Než ale vykročíš ven z toho zakletého kruhu, zastav se na moment a polož si ještě jednu, možná tu úplně nejtěžší otázku ze všech:

Proč to vlastně celé děláš? Jaká je tvá skutečná, syrová motivace pro to, abys přestal hrát tyhle hry?

První možnost: Děláš to čistě kvůli sobě? Chceš mít prostě na pracovišti konečně klid, odstřihnout se od dramat a dělat si svou práci? Zní to pochopitelně a popravdě – na tom není vůbec nic špatného. Chránit své hranice a neplýtvat energií na cizí hry je znakem dospělosti a pro profesní vztahy to naprosto stačí. Pokud se ale bavíme o hlubokých osobních vztazích, které chceš nejen přežít, ale i rozvíjet, můžeme jít ještě o krok dál.

Druhá možnost: Děláš to pro ty druhé? Chceš být za toho moudrého, osvíceného zachránce, který jim teď všem ukáže, „jak na to“? Pozor, i tady balancuješ nad propastí. Pokud měníš dynamiku vztahu proto, abys sklízel obdiv jako ten, kdo všechno pochopil, jsi pořád zpátky na startovní čáře. Je to jen sofistikovanější verze spasitele. Pořád to děláš kvůli sobě a pocitu vlastní nadřazenosti. Je to jen tvé staré ego, tentokrát navlečené do masky falešného osvícení.

Třetí možnost: Nebo to děláš z lásky? Z té čisté, hluboké lásky, která dává smysl právě v našich nejbližších vztazích? Z lásky, která nečeká ani vděk, ani potlesk, ba dokonce ani to, že se ten druhý člověk změní? Pokud dokážeš nastavit tvrdé hranice a nechat kolegu nebo partnera nést jeho vlastní následky ne proto, že jím pohrdáš, ale proto, že k němu chováš tak hluboký respekt, nepodmíněnou lásku a věříš v jeho vlastní sílu ten pád zvládnout... pak jsi teprve volný. V tu chvíli tvé ego v této konkrétní hře zmizelo. Teprve tady jsi dokázal ten nejtěžší krok v osobním rozvoji: přetavil jsi toxického spasitele ve skutečného průvodce. Průvodce, který ti sice s láskou posvítí na cestu, ale nikdy, opravdu nikdy, ty kroky neodchodí za tebe. 

A tím se dostáváme zpět na úplný začátek – tam v autě, ve kterém ti stékaly slzy po tváři ti vířila otázka po smyslu toho utrpení - nyní víš, jak z něj ven a je to jen na tobě. Dveře k dospělosti, vnitřní svobodě díky přerušení vzorců chování tvého podvědomí a uzdravení vztahů jsou dokořán otevřené. Zda-li však získáme odvahu do nich vejít, je již ale na každém z nás.