První pravidlo krize: Proč bychom měli začít nejprve u sebe?

Udělej si teď chvíli čas a pořádně se usaď. Dnešní článek totiž bude trochu jiná jízda. Rovnou tě varuji – připrav se na to, že tenhle článek možná někde v polovině s odporem zavřeš, s pocitem, že to, co čteš, je naprostá kravina. Tvé ego se totiž bude všemi silami bránit. Zkus se teď  vrátit na chvíli v čase. Je ti nějakých sedm až deset let. Lítáš po obýváku, nedáváš pozor a najednou s obrovským rachotem shodíš na zem tátovu oblíbenou věc. Rozletí se na tisíc kousků. Ve dveřích se okamžitě objeví rozzuřený rodič. Jaká je tvá první, čistě instinktivní reakce zahnání do kouta? Ukázat prstem jinam. „To ne já! To brácha (ségra)! Nebo to spadlo?“ Hledání vnějšího viníka je ten nejstarší a nejpohodlnější psychologický polštář pro naše vyděšené ego.

V dětství nás to chránilo před trestem, v dospělosti nás to chrání před tíhou vlastního selhání. Z bráchy nebo ségry, kteří mohou za naše problémy, se stal šéf a z gravitace nefunkční systém. Na chvíli se ti vždycky uleví. Jenže ti nejtvrdší vojenští velitelé i radikální filozofové 20. století chápali jednu krutou pravdu: vteřinu poté, co svalíš vinu na někoho jiného, odevzdáváš mu veškerou svou životní sílu. Skutečný týmový duch a vnitřní svoboda totiž nezačínají tím, že máš všechno pod kontrolou, ale tím, že se při každém průšvihu nejdřív podíváš do zrcadla a položíš si tu nejnepříjemnější otázku ze všech: Co jsem mohl udělat lépe já?

Noc, kdy padly všechny výmluvy

Abychom pochopili, jak drsně tato myšlenka funguje v praxi, zkusme se podívat na jeden z nejtemnějších momentů moderního válčení. Během noční operace v iráckém městě Ramádí se spojenecké jednotky dostaly do křížové palby. Vznikl nepřehledný chaos a vojáci začali v domnění, že čelí nepříteli, střílet do vlastních řad. Výsledek byl tragický – jeden mrtvý spojenec a několik těžce zraněných mužů.

Okamžitě se rozjelo vyšetřování. Kdo za to mohl? Na papíře byla vina jasná. Radista předal špatné souřadnice budovy, iráčtí spojenci nedodrželi domluvený směr postupu a velitelé předsunutých hlídek nezvládli základní komunikaci. Byla to celá kaskáda selhání konkrétních lidí. Když ale došlo na finální hlášení před nejvyšším velením, tehdejší velitel jednotky SEALs Jocko Willink neukázal na radistu ani na spojence. Postavil se a vzal celou vinu na sebe.

Willink nezmáčkl spoušť a nepopletl mapu. Neudělal to proto, že by každou dílčí chybu fyzicky způsobil on, ale proto, že jako velitel plně odpovídal za podmínky, standardy a trénink, ve kterých jeho tým rozhodoval. Místo hledání obětních beránků si položil jedinou otázku: „Co jsem mohl udělat jinak já, aby k tomu nedošlo? Měl jsem lépe nastavit komunikaci? Měl jsem víc trénovat součinnost?“ Tomuto postoji začal říkat Extreme Ownership – extrémní vlastnictví problému.

Zlá víra a existenciální útěk před svobodou

To, co Willink předvedl v bitevním poli, je v jádru dokonalým zhmotněním myšlenek existencialismu 20. století. Když francouzský filozof Jean-Paul Sartre psal svá klíčová díla, formuloval děsivou větu: „Člověk je odsouzen ke svobodě.“ Dle Sartra a jeho myšlenek nemáme možnost vybrat si svět, do kterého jsme se narodili, ani okolnosti, které nás potkají. Jsme ale absolutně a nevyhnutelně odpovědní za to, co s těmito okolnostmi uděláme.

Pokaždé, když ukážeš prstem na kolegu, šéfa nebo nefunkční systém a řekneš „Já za to nemůžu, to oni“, dopouštíš se přesně toho, co Sartre nazýval zlou vírou (mauvaise foi). Zlá víra je zbabělý mechanismus sebeklamu. Přesvědčuješ sám sebe, že jsi jen bezmocný objekt, pasivní list unášený větrem, jen abys nemusel unést drtivou tíhu vlastní odpovědnosti. Je totiž mnohem pohodlnější cítit se jako ukřivděná oběť než si přiznat: „Selhal jsem v tom, jak jsem situaci řídil, jak jsem komunikoval nebo jak jsem se připravil.“

Německý existenciální filozof Karl Jaspers mluvil v této souvislosti o takzvaných mezních situacích (Grenzsituationen). Jsou to nevyhnutelné momenty selhání, viny a krizí, které nelze obejít ani naplánovat. V těchto momentech padají všechny společenské masky. Nemůžeš změnit to, že krize nastala. Nemůžeš vrátit život mrtvého vojáka v Iráku ani  tu jednu nesmyslnou hádku. Jediné, co můžeš v Jaspersově pojetí udělat, je proměnit sám sebe tím, jak se k situaci postavíš. Když nezačneš hledáním viníka, ale analýzou vlastního selhání, probouzíš svou existenciální autenticitu. Přestáváš být loutkou a stáváš se tvůrcem.

Lidé jako zrcadla a tvůj temný stín

Existuje ještě jedna, mnohem hlubší a bolestivější vrstva, proč tak rádi a zuřivě ukazujeme prstem na druhé. Švýcarský psychiatr C. G.Jung tento fenomén pojmenoval jako stín. Jungova filosofická psychologie tvrdí, že lidé kolem nás fungují jako dokonalá psychologická zrcadla. Tvůj stín obsahuje všechny ty potlačené, odvrhnuté a temné části tvé osobnosti, které tvé vědomé ego nechce přijmout. A co s nimi tvé ego udělá, aby se s nimi nemuselo konfrontovat? Promítne je chytře na ostatní.

Vezměme si hodně drsný a konkrétní příklad: manipulaci. Máš neustále pocit, že se tě lidé kolem tebe snaží využít? Že kolegové v práci hrají skryté hry, lidé ve tvém okolí tě neustále do něčeho chytře tlačí a ty všude vidíš jen toxické manipulátory? Jung by tě v tuhle chvíli tvrdě zastavil... To, že kolem sebe vidíš samou manipulaci, totiž neznamená, že je svět plný psychopatů. Znamená to, že ti tito lidé zrcadlí to, jaký jsi uvnitř ty sám.

Podle tohoto smýšlení máš v sobě hluboko uloženou, neuznanou tendenci manipulovat s ostatními (a i sám se sebou) k dosažení svých cílů. Protože tuto vlastnost na sobě bytostně nenávidíš a tvé morální ego ji odmítá přijmout jako tvou součást, promítáš ji ven. Když opět vidíš kolem sebe manipulaci, vidíš v podstatě tvůj vlastní potlačený stín, který na tebe křičí z tváře toho druhého člověka. Všechno, co tě na druhých k smrti irituje, je ve skutečnosti tvá vlastní, nevyřešená temnota.

Funguje to ale i v pozitivním smyslu. To, co obdivuješ u svých vzorů, není nic jiného než tvůj vlastní, zatím neprobuzený potenciál. Uvědomit si, že tvé okolí je jen tvé zrcadlo, je naprostý game-changer. V ten moment totiž každá hádka a každá frustrace z druhých lidí přestává být útokem a stává se tvým osobním psychologickým tréninkem. Když se zlobíš na odraz v zrcadle, nezačneš přece mlátit do skla. Začneš měnit sám sebe. Být naštvaný na zrcadlo, které ti zrcadlí sebe sama je absolutní nesmysl. 

Ale pozor na jednu naprosto zásadní věc. Svůj stín nemůžeš a ani nesmíš chtít přeprat. Nemůžeš ho zabít, odříznout nebo zamknout do skříně. Cílem Jungovské psychologie není destrukce stínu, ale jeho integrace. A tady končí všechny líbivé motivační řeči. Integrovat svůj stín bolí nesrovnatelně víc než jakákoliv fyzická bolest, protože jde o bolest čistě duševní. Je to druh utrpení, kvůli kterému nemůžeš v noci spát, budíš se ve tři ráno zalitý potem, svírá se ti hrudník a polykáš těžké úzkosti. Proč? Protože podívat se do zrcadla a naplno si přiznat: „Ten manipulátor, kterého tak nenávidím tam venku a všude ho potkávám, jsem celou dobu já,“ znamená tuto část ega krutě přerodit. A jak víme, porod probíhá za velikého křiku...

Carl Gustav Jung tento děsivý, ale nevyhnutelný proces shrnul jedním z nejtvrdších citátů vůbec:

„Žádný strom nemůže vyrůst do nebe, pokud jeho kořeny nesahají až do pekla.“

Ale právě a jen na druhé straně této drtivé, probdělé bolesti – na samém dně tvého osobního pekla – na tebe čeká tvá skutečná, celistvá a nezlomná síla. Právě tam konečně zjistíš, kdo nemůžeš nebýt. Skrze tuto hlubokou konfrontaci se svým vlastním stínem totiž poprvé doopravdy potkáš sám sebe, se všemi svými temnými i světlými stránkami. A díky tomu začneš být pro druhé lidi teprve pravým parťákem. Proč? Protože v té chvíli konečně procitneš a pochopíš jednu osvobozující pravdu: stejně jako ty máš svůj stín, tak ho mají i ostatní. Zmizí potřeba soudit, povyšovat se nebo vyžadovat dokonalost. Zůstane jen hluboká pokora.

Odpovědnost za každý úsměv: Jaspersova absolutní solidarita

Pokud jsou ostatní lidé tvým zrcadlem, platí to naprosto neúprosně i naopak: ty jsi zrcadlem pro ně. Karl Jaspers tuto myšlenku dovedl do fascinujícího extrému, když formuloval koncept takzvané metafyzické viny a absolutní lidské solidarity. Podle Jasperse jsme spoluzodpovědní za každého člověka, se kterým přijdeme do styku. Naše odpovědnost nekončí u toho, jestli jsme technicky správně odvedli svou práci.

Jaspers tvrdil, že jsi existenciálně odpovědný za každé své slovo, za každý letmý pohled, a dokonce i za to, jestli se na člověka naproti sobě usměješ. Proč? Protože tvůj ranní úsměv, tvůj tón hlasu a tvá energie fyzicky mění realitu druhého člověka. Když přijdeš domů otrávený a štěkneš po partnerovi, nebo když si vyliješ zlost na prodavačce, doslova kontaminuješ jejich svět. Převzít extrémní vlastnictví tedy znamená uvědomit si tu obrovskou, až posvátnou sílu: každý tvůj mikroskopický čin má vlnový efekt. Nejsi izolovaný ostrov. Jsi aktivním spolutvůrcem atmosféry, ve které musí žít tvá rodina a tvoji kolegové. Když se svět kolem tebe mračí, možná je to jen proto, že ty sám ses zapomněl usmát.

Odpovědnost neznamená bičování vinou

Tento psychologický obrat v myšlení má jedno obrovské úskalí. Mnoho lidí si extrémní vlastnictví vyloží toxicky a začnou se utápět v chronickém pocitu viny. Je proto naprosto zásadní rozlišovat dva pojmy: vina a odpovědnost.

Vina se dívá do minulosti a ptá se: Kdo to pokazil? Odpovědnost se dívá do přítomnosti a budoucnosti s otázkou: Co s tím udělám já?

Když ti někdo nabourá zaparkované auto, není to tvá vina. Neudělal jsi nic špatně. Sartre i Jaspers by ti ale řekli, že vteřinu po nárazu je to tvá absolutní existenciální odpovědnost. Nemá smysl stát na chodníku, klít na nespravedlivý vesmír a čekat, až tě někdo polituje. Ty musíš zavolat pojišťovnu, ty musíš sehnat odtah, ty musíš situaci vyřešit. Extrémní odpovědnost neříká, že svět je spravedlivý a že za všechno zlo můžeš ty. Říká pouze to, že v každé krizi existuje prostor, který patří tobě – a tvojí morální povinností je tento prostor najít a ovládnout.

Režiséři, kteří uvěřili vlastní hře...

Až se ti dnes nebo zítra zase všechno zhroutí pod rukama, zastav se a podívej se na to z nadhledu. Celý tenhle lidský život je totiž jako velká, velkolepá divadelní hra. My sami jsme ti, kdo sedí v zákulisí, píší scénář a pak podle něj na jevišti s vážnou tváří hrají.

Pokud chceme být na někoho naštvaní, pokud chceme vztekle ukazovat prstem a křičet, můžeme být maximálně na scénáristu – kterým jsme ale celou dobu my sami. Jsme jen herci, kteří se tak hluboce ponořili do svých rolí, až zapomněli, že jde o divadlo. A nejenom to, zapomněli jsme, že jsme zapomněli... Prožíváme každou zápletku, každou hádku a každou krizi tak smrtelně vážně, jako kdyby šlo o život; být či nebýt, to je, oč tu běží. Možná ano, možná ne... Co by na to řekla Ofélie?

Zeptej se proto sám sebe: Proč jsem si sakra napsal takový scénář? Na co je moje nynější životní situace odpovědí? Co se ti tvé vlastní podvědomí skrze tento „problém“ snaží konečně ukázat k vyřešení?

Ti lidé, kteří jsou ti nejbližší – tvoje rodina, přátelé, nebo ten jeden kolega, který ví, že víš a ty víš, že on ví –, drží v téhle hře svá zrcadla z hluboké lásky k tobě. Jsou to tvoji nejvěrnější parťáci na jevišti, kteří ti pomáhají vzpomenout si, kdo vlastně jsi. Nejsou to tvoji nepřátelé.

Až příště pohlédneš do zrcadla a uvidíš tam svůj vlastní stín, přestaň bojovat. Zhluboka se nadechni, poděkuj těm, kdo ti ho pomáhají spatřit, a uvědom si, že pero máš celou dobu v ruce ty. Přestaň být obětí scénáře, který sis sám napsal. 

Obracíme se k duchu, je-li náš život otřesen, abychom zjistili, že je to duch, kdo jím otřásá.

Tvůj štít proti zraněnému egu:

Podívat se do zrcadla, přijmout svůj temný Stín a přiznat si svou odpovědnost je pro lidskou psychiku zničující. Tvé ego to vnímá jako přímé ohrožení existence. Tělo okamžitě vyplaví stresové hormony a přepne do primitivního režimu obrany: začneš útočit, křičet nebo hledat výmluvy. Abys tento biologický impuls dokázal zastavit a dokázal projít tou duševní bolestí s chladnou hlavou, potřebuješ ztlumit svou fyziologickou stresovou odezvu. Přesně pro tyto vypjaté momenty úzkosti funguje Gymsupps Ashwagandha. Tento tvrdými vědeckými daty prověřený adaptogen prokazatelně sráží hladinu kortizolu a vytahuje tvůj organismus z toxického stavu paniky. Jakmile opadne horká krev, tvé ego ztichne. Získáš racionální odstup a prostor pro to, abys přijal svůj Stín a převzal nad situací absolutní kontrolu.