Žiješ, nebo jsi jen vlečen? Proč tě slovo „musím“ drží v pozici otroka

Zvoní budík a tvá první myšlenka je: „Musím vstávat.“ Během dne to pokračuje. „Musím jít do práce.“ „Musím si uvařit krabičky.“ „Musím jít večer na nákup.“ Zastav se na vteřinu a upřímně se zaposlouchej do toho, jak k sobě mluvíš. Zní to jako vnitřní monolog svobodného člověka, který si buduje svůj vysněný život? Nebo to spíš připomíná denní rozvrh vězně, který jen pasivně čeká, co mu dozorce naloží na záda?

Rozdíl mezi tím, jestli svůj život skutečně žiješ, nebo jsi jím jen bezvládně vláčen, neleží v tom, kolik máš peněz nebo jak těžký máš život. Leží v jednom jediném slově.

Syndrom Velblouda: Život na cizí povel

Německý filozof Friedrich Nietzsche tento fenomén popsal naprosto přesně. Rozdělil vývoj lidského vědomí do několika fází a tou první je velbloud.

Velbloud je tažné zvíře. Poklekne a čeká, až mu někdo na hrb naloží břemeno. Jeho celou realitu definuje jediné slovo: „Musím“. Lidé s mentálním nastavením velblouda jsou ve svém životě pouhými pasažéry. Všechno, co dělají – od chození do práce přes placení složenek až po trénink – vnímají jako vnější donucení. Cítí se být oběťmi okolností. Dřou do úmoru, ale bez radosti, protože uvnitř uvěřili, že nemají na výběr. Jsou to ti lidé, kteří se tváří, jako by je pod tu tíhu života někdo postavil s pistolí u hlavy.

Velbloud si neuvědomuje svou vlastní moc. Stal se otrokem systému, svých povinností a nakonec i svých vlastních cílů.

Jungův Stín: Proč se bojíme sundat náklad?

Proč je ale tak strašně těžké ten pomyslný hrb shodit a převzít kontrolu? Zde nám Nietzscheho filozofii drtivě, ale přesně doplňuje hlubinná psychologie Carla Gustava Junga.

Velbloud totiž nežije jen v zajetí vnějšího světa, ale především v zajetí svého vlastního podvědomí. Dokud děláš věci jen proto, že „musíš“, jedeš na absolutního autopilota. Jsi bezvládně vlečen svými nezpracovanými strachy, dětskými komplexy a tlakem okolí, který sis zvnitřnil. Jung by řekl, že velbloud se ze všeho nejvíc děsí dobrovolného kroku do nekomfortu, kde by musel čelit svému vlastnímu Stínu – té potlačené, temné části sebe sama, kde se skrývá jeho skutečná, surová podstata.

Velbloud se raději otrocky ohne pod tíhou vnějších pravidel a bezpečné rutiny, než aby musel podstoupit tu děsivou bolestnou konfrontaci se svým vlastním nitrem. A tak ho jeho podvědomí dál potichu řídí z temnoty, zatímco on tomu odevzdaně a alibisticky říká „osud“ nebo „povinnost“.

Probuzení Lva a síla slova „Chci“

Jakmile si ale začneš naplno uvědomovat omezení velblouda – tu děsivou prázdnotu a tíhu toho, že vlastně celou dobu jen táhneš cizí náklad – stojíš na prahu životního zlomu. Tohoto velblouda v sobě nemusíš násilně zabíjet; musíš ho nechat vědomě přerodit. A tento přerod nastane přesně v ten moment, kdy se aktivně rozhodneš jít do toho nejhlubšího nekomfortna, podíváš se svému podvědomí a Stínu do očí a převezmeš nad sebou moc.

Z prachu a vyčerpání velblouda povstane Lev.

Zatímco velbloud se podrobuje vnějším příkazům, lev je absolutním pánem svého prostoru. Jeho hybnou silou už není „musím“, ale drtivé a svobodné „Chci“. Lev si uvědomil, kým je. Převzal plnou zodpovědnost za svůj život a stal se jeho aktivním tvůrcem.

Ten největší paradox? Lev a velbloud mohou dělat fyzicky úplně ty samé věci, ale jejich mentální nastavení je světelné roky od sebe:

• Velbloud: „Musím jít do práce, abych zaplatil účty.“ (Je obětí systému.)
• Lev: „Chci jít do práce, protože chci zabezpečit svou rodinu a budovat svou kariéru.“ (Je tvůrcem své stability.)
• Velbloud: „Musím jít cvičit a držet dietu.“ (Je otrokem tabulek.)
• Lev: „Chci jít trénink, protože chci být silný a zdravý.“ (Vlastní své rozhodnutí.)

Lev ví, že ho k ničemu nikdo nenutí. Mohl by se na všechno vykašlat. Ale on se svobodně rozhodl, že tu těžkou práci odvede, protože to plně rezonuje s tím, kým doopravdy je.

Amor Fati: Láska k vlastnímu osudu

Jak si lev udrží tento postoj i ve chvílích, kdy se všechno hroutí a život hází klacky pod nohy? Nietzsche k tomu používá ještě jeden geniální koncept: Amor Fati (miluj svůj osud).

Když velbloud narazí na problém okamžitě začne vinit svět kolem sebe. Dává to naprostý smysl – jelikož je mentálně nastavený jako otrok vnějších okolností, který plní jen to, co po něm systém vyžaduje a dělá věci proto, že „musí“, nikoliv proto, že by sám „chtěl“, pasuje se do role pasivní oběti i ve chvíli, kdy se něco pokazí. Zcela odevzdal kormidlo svého života svému podvědomí a ostatním lidem, a tak za nepříjemné situace v jeho očích nutně musí nést vinu svět okolo něj.

Lev ne. Lev chápe, že životní překážky nejsou trestem, ale materiálem, ze kterého tvoří. Amor Fati neznamená jen pasivně se smířit s tím, co se děje. Znamená to svou realitu – ať už je jakkoliv tvrdá – aktivně milovat. Lev miluje svůj osud, protože přesně díky němu může být tím, kým zkrátka nemůže nebýt. Každý, i ten zdánlivě špatný dílek životní mozaiky je pro něj ve výsledku dobrý, protože právě díky němu je tím, kým je. On sám se totiž vědomě rozhodl vzít plnou zodpovědnost za svůj život - rozhodl se podle  Nietzsche být lvem.

Nesnaž se ze sebe velblouda násilně vymazat, to ostatně ani nejde. Tím nejzásadnějším krokem je to, že si začneš naplno uvědomovat ten propastný rozdíl mezi slovem „musím“ a „chci“ – mezi velbloudem a lvem, kteří v tobě neustále soupeří.

Zkus dnes na chvíli poodstoupit od svého ega. Podívej se na sebe a na svůj život z dálky a zkus soucitně vnímat rozhodnutí, která každý den děláš, a do hloubky si uvědomit, proč je vlastně děláš. Zkus si vzít jednu konkrétní životní situaci, o které si teď myslíš, že ji prostě dělat „musíš“. Zastav se a najdi ve svém životě a ve svém nitru ten skutečný důvod, proč tu danou věc ve finále dělat chceš. Ne proto, že tě k tomu nutí okolí, ale proto, že to dává smysl tobě samotnému.

Ačkoliv se to může zdát jako naprostá banalita, uvidíš, jak se ti svět po téhle drobné mentální výhybce najednou promění zcela naruby. Ve finále totiž platí: buď svůj život aktivně buduješ, nebo jsi jen bezvládně vlečen životními okolnostmi. Otázka tedy zůstává: kým se rozhodneš být?